Nástrahy nevědomí – část IV

Nepřijetí mužství aneb otec v exilu

Toto téma je další z několika základních mylných přesvědčení našeho Nevědomí, která nám mužům dokáží udělat v životě nepěkný zmatek. Nepřijetí (anebo také zavržení) mužství je nerozlučně spjato s fixací na matku, avšak není s ní totožné. Je výsledkem velmi raného rozhodnutí, kdy matce je přiznána obrovská moc a zároveň otec je zavrhnut jako nevyhovující. Otec má jednu zcela nezastupitelnou roli: představuje pro malého kluka jakousi bránu do vnějšího světa. Zatímco matka má spíše vyživovací a ochranitelskou funkci, otec je zase tím, kdo vzbuzuje zvědavost a touhu po dobrodružství za hranicemi bezpečné zóny rodného domu. A zpravidla také vládne některými dovednostmi, které mu umožňují ve vnějším světě obstát. Pro malého kluka je tedy v tomto směru hrdina. Toto uznání užitečnosti otce nepřichází hned a také ne jednoduše. Vývoj probíhá v několika fázích, které si popíšeme jen stručně, protože naším zájmem není popisovat různé rodinné romány, nýbrž realitu vnitřního světa dospělého muže. A tato vnitřní realita může být ve skutečnosti realitou pětiletého chlapce, který učinil nějaké osudové rozhodnutí, které mu teď neslouží k ničemu dobrému. Je tedy fixován v nějakém vývojovém stádiu a nemůže dál.

Fixace na matku je v určitém věku normální. Postupně se ale oslabuje, až se téměř vyruší. K prvnímu takovému oddělení dochází okolo šesti let. Poté, co si malý hoch odžije svůj velký oidipovský konflikt s otcem a zjistí, že nad ním nemůže vyhrát, přikloní se na jeho stranu a snaží se být jako on. To se děje za předpokladu, že otec i matka se chovají "dosti dobře". Nemusím však nijak zvlášť připomínat, že kolikrát tomu tak vůbec není. Otec může být ve své roli nefunkční, anebo má matka nějaký zvláštní zájem, aby syn zůstal v závislosti (zpravidla nenávist vůči svému manželovi). Syn potřebuje otce právě kvůli tomu, aby se od matky odpoutal, sám to nedokáže. Pokud jeho vnitřní reprezentace matky je "obrovská" (tedy obsazená velkým množstvím libida) a reprezentace otce je slabá nebo zavrženíhodná, popř. budící hrůzu, jen sotva se může chlapec identifikovat se svým mužstvím. Zůstává tak uvězněn v ženském světě se všemi z toho plynoucími negativními důsledky. Otec (ve smyslu vnitřní reprezentace) je ten, jenž ukazuje cestu k expanzi do světa. Tato expanze může mít řadu podob. Od učení se mužským expertním dovednostem (řízení auta, ovládání počítače, svařování COčkem...), přes vedení druhých lidí až po "dobývání" žen. Ženské hodnoty a dovednosti jsou zcela jiné kvality a pro muže nejsou až tak nápomocné. Pokud je otec zavrhnut jako špatný a fixace na matku se udrží v nesmyslné míře, po čase syn zjistí, že je to pro něho strašlivá přítěž. V opravdovém světě už není možné se schovat mámě pod sukni. A vypuzený otec začne být postrádán. Jenže k opravdovému otci už možná není možné najít cestu, proto začne být hledán v různých náhražkách.

Malá odbočka ke Starému Zákonu: Je jen jeden Bůh - všemocný Bůh otec. Je ochraňující i trestající (a ne vždy spravedlivý). Je však nemožné ho neposlechnout. A je též evidentní, že na ženy se dívá jako na podřadné bytosti. Tento biblický obraz naprosto neodpovídá realitě typické židovské rodiny, v níž je vládcem domu matka a otec je slaboch. Dokonale to však ukazuje naléhavou potřebu silného mocného otce, který by syna vyzbrojil do nebezpečného světa a odřízl od svazujícího světa matky. V Bibli je takových "otců", s nimiž se lze ztotožnit, celá řada. Dnešní člověk ale v Bibli útěchu zpravidla nenajde, protože Bůh je pro něho mrtev. Kde tedy náhražku za zavrženého vnitřního otce hledat?

Může to být někdo z okolí, koho je možné nějak obdivovat, nebo nějaká celebrita - guru. Na tyto "otce" muž rád naváže své libido a nazpět očekává nějakou sílu, která mu má pomoci se svými těžkostmi (např. se ženami). Za normálních okolností by sílu čerpal ze sebe samého na základě identifikace s otcem a svých reálných schopností. Takto však dochází k tomu, že nedokáže objektivně posoudit své reálné schopnosti. Vědomí vlastní ceny se odehrává výhradně prostřednictvím "náhradních otců", kterým dá tu moc, že ho buďto ocení, nebo zavrhnou. Způsobů, jak si získávat ocenění je spousta. Jedno mají však společné. Jedinec to nedělá pro sebe a protože ho to baví samo o sobě. Dělá to pro někoho jiného, s více či méně vědomou touhou se mu zalíbit.

Vyloučený vnitřní otec má jednu nepříjemnou vlastnost: To, že byl vypuzen, se mu nelíbí a má tendenci se mstít. Výsledkem tohoto stavu může být všeprostupující těžko zdůvodnitelná úzkost v různých situacích, které by mohly mít s otcovským světem něco společného. Jedna z těch situací, které nás zajímají, je právě balení žen. Jednak není možné se chovat dost mužně (mužství bylo odvrhnuto) a za druhé tam může být právě strach z pomsty za to, že dělá něco nedovoleného. Když k tomu přičteme ještě fixaci na matku, máme krásné vysvětlení, proč se mnozí "chlápci" chovají při balení žen jako naprostí zoufalci.

Někdy je vážně těžko pochopitelné, jak relativně hezký chlapec, který má normální kamarádské vztahy, je tváří v tvář dívce, která ho zajímá, jako mozku zbavený. A jen sotva se to dá vysvětlit nedostatkem sociálních dovedností, když před klukama žádnými panickými úzkostmi netrpí. Vůbec nemá ponětí, o čem si povídat a jak postupovat. Potřebuje „manuál“. Není to však způsobeno nějakou totální nevědomostí, protože většinou se už dříve mezi dívkami pohyboval a nějak s nimi komunikoval (byť by to třeba jen sestra byla) a něco z toho by mohl využít. Jenže všechny dovednosti ohledně žen jsou jakoby zablokovány, jsou nedostupné. Patří totiž k oněm mužským dovednostem. Naštěstí má ale třeba dobře nacvičené ženské komunikační dovednosti (na které se zavržení nevztahuje). Lze jich využít k balení? Mnozí se domnívají, že ano. Být dobrým posluchačem, hodně chválit, vyptávat se, snažit se ze všech sil pochopit druhého a jeho emocionální stav zrcadlit ve svém výrazu tváře. To je malý výčet toho, co běžně ženy dělají, mají-li o svůj protějšek zájem. Nechci tím říci, že byste měli zrovna dělat pravý opak, ale zkušenosti mnohých (třeba i tady na fóru) vypovídají o tom, že budete nejspíše vyhodnocen jako „hodný trouba“.

Ženy ale nad tímto chlapcem mají velikou moc a přitažlivé pro něho jsou. Nezřídka je jednoduše sbalen a bez odporu se podrobí nadvládě své partnerky. (Ale ne vždy mu je to příjemné.) Už je vám asi jasné, že takovému chlápkovi přijdou neskutečně svůdné jakékoli manipulativní techniky, které mu slibují úspěch u žen. Sám sebe příliš měnit nemusí, stačí když to zahraje. Ale vnitřně moc dobře ví, že tomu tak není a jeho velkolepý podvod jednou praskne. A pak dojde k trestu (depresi). Kdo netuší, o co jde, vřele doporučuji přečíst Hru od N. Strausse a zaměřit se na velkolepou postavu Mysteryho jako vystřihnutou z řeckých tragédií. Jeho vzestup a pád a všeprostupující touha po mužském uznání (ženy byly k němu jen prostředkem) slouží jako krásný příklad syndromu zavrženého otce.

Jak z toho ven?

Jestliže zjistíte u sebe, že máte neuspokojivý vztah se svým otcem, je na místě si připustit, že máte obrovský problém. A to i tehdy, když se k vám choval bůhvíjak špatně a vaši nenávist si plně zaslouží. V prvé řadě je docela dobře možné, že obraz otce je jednostranný a že některé věci z minulosti mohly být i trochu jinak. A pak taky, že nenávistí k otci si škodíte akorát sami. Je pravda, že některé vztahy nelze změnit k lepšímu (a nebo jen nepatrně). Jde o něco trochu jiného: Začlenit mentální reprezentaci otce do svého psychického světa jako přínosnou a užitečnou postavu. To neznamená, že ho začnete najednou milovat a uctívat (pokud jste to doteď nedělali), ale že si z něho vezmete některé pro sebe přínosné vlastnosti, dovednosti a vzorce chování a začleníte je do svého Já jako právoplatné součásti. A věřte tomu, že jakýkoli otec (i ten nejhorší na zeměkouli) má v sobě něco, co je užitečné nebo chvályhodné. Docela hezky je tohle téma znázorněno v animovaném filmu Simpsonovi. Hlavní poselství tohoto díla je, že každý z nás máme jenom jednoho tátu a nahradit ho prostě nelze. Je však možné z toho vytěžit to nejlepší možné.

Literatura:
Yablonsky, L.: Otcové a synové, Praha, Portál, 1995
Freud S., Sebrané spisy, Praha, Psychoanalytické nakl., 1996
Strauss, N.: Hra, Praha, Argo, 2007
Foto: Ivan Dědek Šmíd: Poutník, http://www.smidivan.cz/

Petra napsal:Moc pěkný článek. Chybí mi tam však, jaké má pak pro člověka důsledky když je a nepřestane být "hodným troubou". Konkrétně jakým způsobem se pokřiví jeho partnerký vztah (v tomto případě se samozřejmě o žádné partnerství nejedná, spíš o jakousi formu náhrady za partnerství). Jaký typ žen je ochoten žít s "hodným troubou" a jakou k tomu může mít žena motivaci ? Zralá žena do takového rádobypartnerství nevstoupí, jaké vlastnosti musí tedy mít žena, aby pro ni takový muž mohl být zajímavý. Co si ti dva vyměňují ?

Zkrátka trochu praktičtější příklady. Takhle mi to přijde hodně teoretické , ale člověk si hnedka nemusí vybavit k tomu nic moc konkrétního. Jinak dobrá práce.

• Ví, že je hodný trouba a je s tím zcela smířen.
  Vybere si partnerku, která od začátku ví, že on je hodný trouba a je s tím také zcela smířena.

netto napsal:OK, položím trošku jinou otázku: Už se vám někdy stalo, že jste cítili strašlivou nenávist k těm grázlům a arogantním frajírkům, kteří můžou mít pomalu každou jen proto, že měli otce? Jak má člověk v takové situaci začlenit otce do svého mentálního světa jako přínosnou postavu, když ví že to, že je ve třiceti sám je hlavně kvůli němu? Jak se vyrovnat s tím, že po světě chodí lucky boys, kteří s se vztahem k ženám nikdy neměli problém, ačkoliv si to nijak nezasloužili, a člověk který se znovu a znovu zvedá pořád padá na držku?